RECENZE: Ven z tohohle baráku

Recenze na básnickou prvotinu Tomáše Niederhafnera.

Tomáš Niederhafner: Doufám, že si rozumíme

V pořadí šestnáctý svazek poetické edice Stůl, v níž vycházejí knihy přibalované k Psímu vínu, přinesl prvotinu básníka Tomáše Niederhafnera. Podle údajů uvedených na obálce je mu (či bude) 33 let, tudíž by se mělo jednat o muže s jakž takž ustáleným pohledem na svět a jemu odpovídající poetikou.
Již první báseň nazvaná Malá a temná naznačuje autorovo směřování. Dozickej zámek/karabinky/šroubky a plíšky jak trsátka. Stejně jako někteří muži hledají únik ve své dílně, je soukromím královstvím Tomáše Niederhafnera poezie. K ní se utíká z našeho všedního světa. Téma úniku je rozvedeno hned v následující básni: ven z tohohle baráku/tlačenku s cibulí a rychle na cestu/ven z tohohle baráku. A není to únik zběsilý, kdy by se v panice hnal nevšímaje si světa kolem sebe. Právě naopak. Sbírka čiší radostí z pozorování okolí a – především, z tvorby.
Niederhafner si přitom všímá běžného života. Ze zdánlivých banalit dokáže vydolovat zajímavý postřeh či hlubší pravdu. Tomu odpovídá i jazyk, který je povětšinou hovorový, bez zbytečných okras a kudrlinek. Ne, že by autor neuměl přijít s poetismy nebo neotřelými vyjádřeními. Jen jimi zbytečné neplýtvá a používá je pouze tam, kde jsou opravdu nutné. Jako v básni Agónie: Ve válce se kosí louky/je to rustikal/když už jsi vykydal/na nebi v noci pak/štípě se hvězdovlak/a do rukou božích padají další končetiny/bez samopalu pak úzce se nese/vlna vodní spršky. I bez nadbytečných ornamentů přitom dokáže pár slovy vykreslit příběh, který rozjede obraznost čtenářů.
Niederhafner se nebojí rozmáchlých gest a velkých slov. V jeho sbírce nechybí ani provokace. Ta však není samoúčelná, vždy slouží k “popíchnutí” čtenáře. I ze zdánlivého nonsensu občas vykoukne autorova životní pravda nebo postřeh. Básník dokáže být také kritický a místy i sarkastický. Dopravní zácpa/zácpa plechů a světýlek a různých sračiček/zácpa sračiček...
Niederhafnerovi nechybí ani smyl pro humor, hru a absurditu. Pokud odhodíte předsudky o smrtelně vážné poezii, dokáže lehce vykouzlit úsměv na tváři (Sccottlanndd Yard). Nebojí ani sebeironie. Já jsem seděl doma v kuchyni/a sledoval televizi NOVA/všem ale tvrdím/že se na ni zásadně nedívám/mám rozpolcenou osobnost.
Občas básně jakoby naschvál shazuje, jako by svou roli básníka odmítal nebo se za ni ve společnosti stále tak trochu styděl. Někdy je bohužel té sebeironie až moc. Jindy se zase nechá až příliš unášet radostí z tvorby. Vznikají pak samoúčelné fantazie a rádobyprovokace, které do kontextu sbírky nezapadají. Některé z těchto textů pak působí vyloženě jako vycpávka (Popelník). Někdy jsou metafory a popisované situace až moc odtažité a pro čtenáře nejasné (D.O.K.Y.)
Za největší zápor sbírky pak považuji to, co možná mnozí čtenáři budou naopak považovat za klad. Totiž přílišnou zaměřenost na české poměry. Na jednu stranu dodává autorovi na autenticitě. Přeci jen popisuje jevy a situace nám dobře známé. To mu určitě zajistí pěkných pár čtenářů navíc. I díky srozumitelnému jazyku bez příkras je sbírka přístupná opravdu široké vrstvě čtenářů. I těm, kteří jinak poezii příliš neholdují. Básník by měl ale vždycky mířit dál než k českým hranicím. Právě snaha překročit teritoriální vymezenost a pokus o dosažení nějaké obecně platné(/ější) pravdy by měla být jeho hlavním cílem. Z některých básní pak čiší zbytečná česká rezignace (Holabrun, Vánoce).
Přes to se jedná o kvalitní sbírku. A pokud Niederhafner o poetického “fochu” vydrží, můžeme se těšit na druhou knihu již poučeného a vyzrálého autora. Doufám, že si rozumíme je sbírka, která se dá celá přečíst za jednu středně dlouhou cestu v MHD. Ale stejně tak s ní můžete strávit několik dní a při opakovaných čteních objevovat netušené zátočiny, kde na vás možná čeká i ukrytý poklad.

Tomáš Niederhafner
Doufám, že si rozumíme
Psí víno, edice Stůl
svazek 16
1. vydání
48 stran