úterý 25. ledna 2011

RECENZE: Ladislav Puršl - Mločí mapa

Na rovinu přiznávám, že jsem první Puršlovu sbírku – Paměť vody – nečetl. Tohoto pozoruhodného básníka jsem dosud znal jen z několika málo básní otištěných ve sborníku, který vlastním. Přesto mi byl něčím blízký a právě proto jsem si při vhodné příležitosti koupil jeho druhou knihu Mločí mapa.
Druhá sbírka bývá pro básniky klíčová, proto jsem byl zvědavý, v jaké formě se autor představí. Nutno hned na úvod podotknout, že se Puršl v Mločí mapě ukazuje jako vyzrálý básník a sbírka téměř nemá slabých míst.
Útlá knížka vydaná nakladatelstvím Host přináší na ploše zhruba sedmdesáti stran něco kolem šesti desítek textů. Je členěna do tří oddílů a uvozena citátem Jakuba Demla: Dlouho jsem zíral do tmy, sestřičko.
Zvolený úryvek předního katolického autora prozrazuje hodně nejen o charakteru uvedených básní, ale také o autorově tvůrčím přístupu. Puršl je především trpělivým vizionářem. Rodák z Roudnice nad Labem připomíná rybáře, kteří sedí na březích našeho největšího toku a čekají, až jim zabere ryba. Puršl podobně jako oni dokáže soustředěně upírat vnitřní pohled, dokud nenahlédne do pozadí věcí a nespatří svět za tím, který je nám smrtelníkům běžně znám.
První část sbírky je nazvána Sen a jednoznačně dostává svému jménu. Básník v ní od počátku navozuje snovou atmosféru, v níž z všeprostupující mlhy tu a tam probleskne kontura přízračné postavy. Puršl zde nechává volný průchod tušenému, jeho poezie se pohybuje na pomezí reálna a nadreálna. Hranice mezi skutečnem a sněním se bezezbytku stírá.
Oba tyto světy spolu přitom žijí zcela synteticky a básník nemá potřebu je jakkoli násilně oddělovat. Při čtení člověka občas až mrazí v zádech, když ho autor nechá hádat, co čeká za dalším rohem, za dalším cípem mlhy. Jako by se břehy / mezi světy stíraly (báseň Bílá mince).
Puršl tématicky čerpá ze slovanské mytologie, lidových pověr, bájí a pověstí. Přitom se projevuje, nakolik je duchovně srostlý s krajinou, z níž vzešel. V básních se to jen hemží rybami, řekami, hrázemi, jezy, ostrohy a skalami. Tedy motivy, které jsou každému, kdo se byť jednou v životě projel údolím Labe, dostatečně známy.
Jakkoli je oddíl Sen velmi dobře zvládnutou expozicí do sbírky, nedá se zastřít, že pouze připravuje půdu pro těžiště sbírky, kterou tvoří druhá část nazvaná In portu navigo. Puršl ji celou věnoval zemřelé básnířce Teodoře Žurkové (tady a tady), s níž ho pojilo nejen studium na stejné škole, ale zdá se, že i silné duchovní spříznění.
In portu navigo je jakýmsi autorovým dialogem s mrtvou. Oddíl kromě jiných básní obsahuje dvě skladby, které jsou pro něj určující. Titulní báseň je věnována Teodořinu postupnému ubývání ze světa vinou deprese. Básník ženu nechá promlouvat, mluví k ní i za ni. Až na kost přitom odhaluje to, co tuší být jejím viděním světa. Závěr titulní skladby odhaluje smrt jako bezpečný přístav, v němž přecitlivělé duši už nic nehrozí.
Na tuto báseň navazuje druhý rozsáhlejší cyklus, nazvaný U sv. Antonína. Básník v něm píše o sobě a životě “poté”, přičemž se snaží vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. V závěrečné básni cyklu pak, alespon básnicky, dojde určitého usmíření. Na konci oddílu pak v básni Mločí mapa tento existenciální motiv rozetne křesťanskou vizí věčného života.
Pozoruhodné je, že Puršl v tomto jinak velmi tísnivém oddílu nechává naplno zaznít i svoji až spalující touhu přožít život až do konce: žiju o život, jako by po něm / být nic nemělo (báseň Neodeslaný dopis).
Poslední částí sbírky je oddíl nazvaný Kotva sv. Klimenta. Ten představuje návrat k přírodní lyrice. Puršl se v něm ukazuje především jako zdatný “krajinář” a pozorovatel světa kolem sebe. Závěrečná báseň celé sbírky navozuje opět pocit tajemna a očekávání: ...U dveří / strážce prahu, věšák. / Kabát, v něm zima zavěšená. / Přede dveřmi návštěva. / Zaklepala. Čeká. (báseň Zavěšená) Kruh sbírky se uzavírá a zároveň nabádá k opětovnému čtení.
Mločí mapa je velmi dobrá sbírka, nabitá niternou meditativní lyrikou. Ač podle mě nepatří k absolutní špičce současné české poezie (a chápu, že tento názor je pouze můj a do velké míry daný mými prioritami při vnímání poezie), představuje pro Puršla silný trám pod nohama, od něhož se může odrazit velmi vysoko.

Ukázky:


Chodí po staveních,
za sebou otevřené stopy.
Není to člověk ani pták.
Je vysoká do tmy.

Někde tam, v té tmě,
jsou místo lidí v kůži
a místo lidí bez kůže
slyšet jejich kroky.






Jak na lasturu
zarostlou do těla
na rybí skřele
v hospodě hráli

Vypálit hrůzu
koleny do běla
doběla z paměti
lihem vypálit.

Žádné komentáře: