RECENZE: Ven z tohohle baráku

Recenze na básnickou prvotinu Tomáše Niederhafnera.

Tomáš Niederhafner: Doufám, že si rozumíme

V pořadí šestnáctý svazek poetické edice Stůl, v níž vycházejí knihy přibalované k Psímu vínu, přinesl prvotinu básníka Tomáše Niederhafnera. Podle údajů uvedených na obálce je mu (či bude) 33 let, tudíž by se mělo jednat o muže s jakž takž ustáleným pohledem na svět a jemu odpovídající poetikou.
Již první báseň nazvaná Malá a temná naznačuje autorovo směřování. Dozickej zámek/karabinky/šroubky a plíšky jak trsátka. Stejně jako někteří muži hledají únik ve své dílně, je soukromím královstvím Tomáše Niederhafnera poezie. K ní se utíká z našeho všedního světa. Téma úniku je rozvedeno hned v následující básni: ven z tohohle baráku/tlačenku s cibulí a rychle na cestu/ven z tohohle baráku. A není to únik zběsilý, kdy by se v panice hnal nevšímaje si světa kolem sebe. Právě naopak. Sbírka čiší radostí z pozorování okolí a – především, z tvorby.
Niederhafner si přitom všímá běžného života. Ze zdánlivých banalit dokáže vydolovat zajímavý postřeh či hlubší pravdu. Tomu odpovídá i jazyk, který je povětšinou hovorový, bez zbytečných okras a kudrlinek. Ne, že by autor neuměl přijít s poetismy nebo neotřelými vyjádřeními. Jen jimi zbytečné neplýtvá a používá je pouze tam, kde jsou opravdu nutné. Jako v básni Agónie: Ve válce se kosí louky/je to rustikal/když už jsi vykydal/na nebi v noci pak/štípě se hvězdovlak/a do rukou božích padají další končetiny/bez samopalu pak úzce se nese/vlna vodní spršky. I bez nadbytečných ornamentů přitom dokáže pár slovy vykreslit příběh, který rozjede obraznost čtenářů.
Niederhafner se nebojí rozmáchlých gest a velkých slov. V jeho sbírce nechybí ani provokace. Ta však není samoúčelná, vždy slouží k “popíchnutí” čtenáře. I ze zdánlivého nonsensu občas vykoukne autorova životní pravda nebo postřeh. Básník dokáže být také kritický a místy i sarkastický. Dopravní zácpa/zácpa plechů a světýlek a různých sračiček/zácpa sračiček...
Niederhafnerovi nechybí ani smyl pro humor, hru a absurditu. Pokud odhodíte předsudky o smrtelně vážné poezii, dokáže lehce vykouzlit úsměv na tváři (Sccottlanndd Yard). Nebojí ani sebeironie. Já jsem seděl doma v kuchyni/a sledoval televizi NOVA/všem ale tvrdím/že se na ni zásadně nedívám/mám rozpolcenou osobnost.
Občas básně jakoby naschvál shazuje, jako by svou roli básníka odmítal nebo se za ni ve společnosti stále tak trochu styděl. Někdy je bohužel té sebeironie až moc. Jindy se zase nechá až příliš unášet radostí z tvorby. Vznikají pak samoúčelné fantazie a rádobyprovokace, které do kontextu sbírky nezapadají. Některé z těchto textů pak působí vyloženě jako vycpávka (Popelník). Někdy jsou metafory a popisované situace až moc odtažité a pro čtenáře nejasné (D.O.K.Y.)
Za největší zápor sbírky pak považuji to, co možná mnozí čtenáři budou naopak považovat za klad. Totiž přílišnou zaměřenost na české poměry. Na jednu stranu dodává autorovi na autenticitě. Přeci jen popisuje jevy a situace nám dobře známé. To mu určitě zajistí pěkných pár čtenářů navíc. I díky srozumitelnému jazyku bez příkras je sbírka přístupná opravdu široké vrstvě čtenářů. I těm, kteří jinak poezii příliš neholdují. Básník by měl ale vždycky mířit dál než k českým hranicím. Právě snaha překročit teritoriální vymezenost a pokus o dosažení nějaké obecně platné(/ější) pravdy by měla být jeho hlavním cílem. Z některých básní pak čiší zbytečná česká rezignace (Holabrun, Vánoce).
Přes to se jedná o kvalitní sbírku. A pokud Niederhafner o poetického “fochu” vydrží, můžeme se těšit na druhou knihu již poučeného a vyzrálého autora. Doufám, že si rozumíme je sbírka, která se dá celá přečíst za jednu středně dlouhou cestu v MHD. Ale stejně tak s ní můžete strávit několik dní a při opakovaných čteních objevovat netušené zátočiny, kde na vás možná čeká i ukrytý poklad.

Tomáš Niederhafner
Doufám, že si rozumíme
Psí víno, edice Stůl
svazek 16
1. vydání
48 stran

RECENZE: Ladislav Puršl - Mločí mapa

Na rovinu přiznávám, že jsem první Puršlovu sbírku – Paměť vody – nečetl. Tohoto pozoruhodného básníka jsem dosud znal jen z několika málo básní otištěných ve sborníku, který vlastním. Přesto mi byl něčím blízký a právě proto jsem si při vhodné příležitosti koupil jeho druhou knihu Mločí mapa.

Druhá sbírka bývá pro básniky klíčová, proto jsem byl zvědavý, v jaké formě se autor představí. Nutno hned na úvod podotknout, že se Puršl v Mločí mapě ukazuje jako vyzrálý básník a sbírka téměř nemá slabých míst.

Útlá knížka vydaná nakladatelstvím Host přináší na ploše zhruba sedmdesáti stran něco kolem šesti desítek textů. Je členěna do tří oddílů a uvozena citátem Jakuba Demla: Dlouho jsem zíral do tmy, sestřičko.

Zvolený úryvek předního katolického autora prozrazuje hodně nejen o charakteru uvedených básní, ale také o autorově tvůrčím přístupu. Puršl je především trpělivým vizionářem. Rodák z Roudnice nad Labem připomíná rybáře, kteří sedí na březích našeho největšího toku a čekají, až jim zabere ryba. Puršl podobně jako oni dokáže soustředěně upírat vnitřní pohled, dokud nenahlédne do pozadí věcí a nespatří svět za tím, který je nám smrtelníkům běžně znám.

První část sbírky je nazvána Sen a jednoznačně dostává svému jménu. Básník v ní od počátku navozuje snovou atmosféru, v níž z všeprostupující mlhy tu a tam probleskne kontura přízračné postavy. Puršl zde nechává volný průchod tušenému, jeho poezie se pohybuje na pomezí reálna a nadreálna. Hranice mezi skutečnem a sněním se bezezbytku stírá.

Oba tyto světy spolu přitom žijí zcela synteticky a básník nemá potřebu je jakkoli násilně oddělovat. Při čtení člověka občas až mrazí v zádech, když ho autor nechá hádat, co čeká za dalším rohem, za dalším cípem mlhy. Jako by se břehy / mezi světy stíraly (báseň Bílá mince).

Puršl tématicky čerpá ze slovanské mytologie, lidových pověr, bájí a pověstí. Přitom se projevuje, nakolik je duchovně srostlý s krajinou, z níž vzešel. V básních se to jen hemží rybami, řekami, hrázemi, jezy, ostrohy a skalami. Tedy motivy, které jsou každému, kdo se byť jednou v životě projel údolím Labe, dostatečně známy.

Jakkoli je oddíl Sen velmi dobře zvládnutou expozicí do sbírky, nedá se zastřít, že pouze připravuje půdu pro těžiště sbírky, kterou tvoří druhá část nazvaná In portu navigo. Puršl ji celou věnoval zemřelé básnířce Teodoře Žurkové (tady a tady), s níž ho pojilo nejen studium na stejné škole, ale zdá se, že i silné duchovní spříznění.

In portu navigo je jakýmsi autorovým dialogem s mrtvou. Oddíl kromě jiných básní obsahuje dvě skladby, které jsou pro něj určující. Titulní báseň je věnována Teodořinu postupnému ubývání ze světa vinou deprese. Básník ženu nechá promlouvat, mluví k ní i za ni. Až na kost přitom odhaluje to, co tuší být jejím viděním světa. Závěr titulní skladby odhaluje smrt jako bezpečný přístav, v němž přecitlivělé duši už nic nehrozí.

Na tuto báseň navazuje druhý rozsáhlejší cyklus, nazvaný U sv. Antonína. Básník v něm píše o sobě a životě “poté”, přičemž se snaží vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. V závěrečné básni cyklu pak, alespon básnicky, dojde určitého usmíření. Na konci oddílu pak v básni Mločí mapa tento existenciální motiv rozetne křesťanskou vizí věčného života.

Pozoruhodné je, že Puršl v tomto jinak velmi tísnivém oddílu nechává naplno zaznít i svoji až spalující touhu přožít život až do konce: žiju o život, jako by po něm / být nic nemělo (báseň Neodeslaný dopis).

Poslední částí sbírky je oddíl nazvaný Kotva sv. Klimenta. Ten představuje návrat k přírodní lyrice. Puršl se v něm ukazuje především jako zdatný “krajinář” a pozorovatel světa kolem sebe. Závěrečná báseň celé sbírky navozuje opět pocit tajemna a očekávání: ...U dveří / strážce prahu, věšák. / Kabát, v něm zima zavěšená. / Přede dveřmi návštěva. / Zaklepala. Čeká. (báseň Zavěšená) Kruh sbírky se uzavírá a zároveň nabádá k opětovnému čtení.

Mločí mapa je velmi dobrá sbírka, nabitá niternou meditativní lyrikou. Ač podle mě nepatří k absolutní špičce současné české poezie (a chápu, že tento názor je pouze můj a do velké míry daný mými prioritami při vnímání poezie), představuje pro Puršla silný trám pod nohama, od něhož se může odrazit velmi vysoko.

Ukázky:

Chodí po staveních,

za sebou otevřené stopy.

Není to člověk ani pták.

Je vysoká do tmy.

Někde tam, v té tmě,

jsou místo lidí v kůži

a místo lidí bez kůže

slyšet jejich kroky.

Jak na lasturu

zarostlou do těla

na rybí skřele

v hospodě hráli

Vypálit hrůzu

koleny do běla

doběla z paměti

lihem vypálit.